Problematika sebeobrany

Sebeobrana, jak ji sleduji od svých začátků v zápolivých sportech, tedy po dobu čtyřiceti let,  je obecně na nízké úrovni. Není to jen jev tuzemský, ale v principu obecný. Vinu na tom dle mého názoru nese především dnešní trend úzké specializace. Sebeobranu nelze řadit mezi sporty, a rovněž ji nelze označit za aplikovanou formu některých sportů. Jde o multidisciplinární obor.

V žádném případě nelze akceptovat názor, že se jedná o vybrané kapitoly některých sportů. Běžně se dnes nabízejí výuky kurzů, s názvem „Sebeobrana s využitím karate“ či dokonce „Sebeobrana s využitím judo“. Je nutno si uvědomit, že jednotlivé tyto sporty představují obrazně pouze jedno z písmen abecedy a bez kontextu ostatních oborů se jedná o nepoužitelné torzo. Bohužel, největší vinu na tom nese jakási snaha o „čistou rasu“, tedy o precizní znalost jednoho jediného zápolivého sportu či dokonce stylu, a absolutní ignorance všech zbývajících oblastí.

Z praxe vím, že absolutní většina trenérů, kteří sebeobranu z nějakého jakéhokoliv důvodu vyučují, mají znalosti pouze z jediného zápolivého sportu, nejčastěji judo nebo karate. Mnozí se nikdy ani nepokusili zvládnout základy kteréhokoliv dalšího oboru. Jsou proto běžné případy, kdy trenér se specializací karate neovládá ani pro svou potřebu techniky pádů a naopak trenér judo základní techniky úderů. Přesto sebeobranu vyučují. V případě judo dokonce je požadováno na nejvyšší technické stupně předvedení sebeobrany proti zbrani, obor, který se v judo nevyučuje. Samozřejmě zde se jedná o ceremoniální ukázku nereálné situace a připouští se použití naprosto nereálných technik. Logicky je nutno předpokládat, že trenér, vyučující sebeobranu, by měl dokázat většinu technik, které učí, použít v praxi. Výsledkem by však většinou bylo absolutní rozčarování z očekávaného. Výjimkou nejsou ani bojovníci věhlasných organizací, ať amerických či ruských, kteří (snad úmyslně) předvádějí pro televizi chabě nacvičené techniky, či nereálné zákroky. 

Dle mého názoru, má-li bojovník vysoké IQ a vysokou pohybovou inteligenci, může se stát již po deseti letech dobrým trenérem sebeobrany, pokud se věnuje více oborům a dostatečně intenzivně, v podstatě denně. Sotva kdy však lze uvažovat o době kratší.  Dobrý trenér musí mít techniky, které může označit za jeho vlastní, jím vytvořené. Je to logický výsledek tisíců hodin, které musí mít za sebou. Trenér pak musí být osobností, ne osobou. Často bývají trenéři s nízkým intelektem, ovládající pouze svůj úzký obor, nic víc. 

Veškeré obory lidské činnosti dávají poznat fakt, že čím všestrannější člověk je, tím pravděpodobnější je, že situaci zdárně vyřeší. Ať už se jedná o znalost jazyků, řízení vozidel, či pohybové schopnosti. Neznalost ostatních oborů boje zbavuje bojovníka velkého procenta naděje, že situaci rychle vyřeší. Příkladem budiž aplikace pák na útočníka. Trenér s pouhou znalostí judo se bude snažit nasadit páku na loket a ostatní útočníkem „nabízené“ možnosti pák nebude schopen vnímat. Obdobně trenér aikido, bude-li schopen užít separátně páky zakomponované do technik aikido, bude užívat pouze množinu pák prováděných na zápěstí. Oběma dvěma pak budou unikat šance pro páky a zhmožďování nohou, které nabízí sambo. Naopak, znalost více oborů dává možnost velkého počtu pák a jejich zakomponování do sebeobranných technik. Vzato z druhé strany, bojovník neznalý určitých technik se stane snadnou obětí útočníka. Největší ohrožení vychází samozřejmě z oblasti, kterou neznáme.