Universálnost

Trenér Centra hlásá universálnost člověka. Nehodnotí tedy jedinou dokonalou znalost (tou vynikají nejlépe tzv. savanti = učení idioti, jak zní oficielní definice), nýbrž celkovou kvalitu žáka; tedy ne co, ale co všechno žák zná. Obecně lze říct, že situace před ještě asi 40 lety zoufalá nebyla, ale nyní je. Tento fenomén se stále prohlubuje a děsí představou, že společnost bude velmi brzy množinou morbidně obézních, poloslepých lidí, na hranicích demence, znalých pouze angličtiny a počítačových záležitostí; naprosto neschopných normálního života – závislých na „specialistech“ ve věcech, jejichž znalost by měla být zcela samozřejmá. Trenér naprosto ignoruje laický způsob života, tedy i televizní pořady. Avšak ukázky jednoho pořadu se k němu donesly a byť jeho tvůrce vůbec není kvalit vědeckých (naopak), zasloužil by velké uznání za odkrytí tohoto varujícího poznání. Seriál se nazývá „Nikdo není dokonalý“ a snad by měl mít raději název „Dement, kam oko pohlédne“. Snad ani tak nejde o zoufalé neznalosti, ale o drzost vůbec odpovědět. Každému člověku by mělo být samozřejmé, pokud si není jistý, přiznat svou neznalost; zvláště když odpověď padnout nemusí. Když se člověk zamyslí nad celkovými znalostmi všech těch respondentů (o odpad společnosti jde jen v některých případech), žasne nad tím, že všechno stále ještě funguje tak jak funguje. Pokud postoupíme do jiné roviny, světa akademického, je situace stejně tak zlá. Nejvýstižnější pojem by byl asi „tunelové vidění“. Zatímco ještě před jedním stoletím byli lidé s akademickým titulem většinou všestranně vzdělaní, dnes jsou tak specializovaní, že často nemají ani základní znalosti oborů vysloveně sousedících. 

V době, kdy naše Centrum mělo ve všech filiálkách asi tisíc žáků, bylo tedy možné se zbavovat těch nejhorších, měli žáci postupně získat první a poté druhý stupeň odbornosti (během několika let). Třetí stupeň byl nepovinný, z asi 4500 žáků si ho zasloužili pouze dva. Avšak trenér musel neustále slevovat v požadavcích na druhý stupeň, až musel na tato hodnocení rezignovat zcela. Snad nejbolestivějším příkladem byly expedice do ciziny (k moři) kde žáci museli umět se vypořádat se všemi problémy, které terén přinášel, tedy od jazykových a geografických znalostí, až po pokusy o otevření konzervy a přípravu jídla. Je těžké pomyslet, že některé země, zvláště ty, které unikly drezůře komunismu, jsou na tom obecně ještě hůře. Nakonec trenér musel rezignovat na to, aby se obecné znalosti žáků staly povinností a musel nabídnout jen dobrovolnost. Každý žák měl tedy možnost učit se potápět, ovládat jízdu na koni, ovládat střelné zbraně dneška, pohybovat se na laně a další. I dnes tyto možnosti pro naše žáky většinou platí. 

Mnohým připadají kritéria pro přijetí do našeho Centra až abnormálně přísná. Přitom jde o požadavky pro intelektuála a bojovníka nejzákladnější.  

Přijímáme zájemce z Universit a Gymnasií. Není absolutně vyloučeno přijmout i kohokoliv „zbloudilého“, ale pravděpodobnost je nízká. Jsme škola bojových umění a umění je intelektuální záležitost. Nejsme sportovní klub. Pokud kdokoliv sešel z cesty poznání, měl by se věnovat nanejvýš bojovému sportu. A pokud minul první  nebo druhou instanci (Gymnasium a Universitu), pak z cesty poznání svévolně sešel. Není už doba komunismu, kdy právě ti nejkvalitnější končili mimo. Naopak, dnes může studovat i společenský odpad, nepotřebuje se ani ucházet o přijetí na studium. Pokud přesto tyto instance míjí, míjí je úmyslně a o takové lidi zájem nemáme. 

Pokud jde o zdravotní stav, zejména o zrak, neexistuje slepý bojovník a neexistuje bojovník s nadváhou (sumo je sport; ne bojové umění). Nutnost užívat brýle před 70 lety věku je symptomem mnohem hlubších genetických degenerativních vad a nadváha je symptomem odsouzeníhodného životního stylu. V obou případech jde o pacienty, ne bojovníky. 

Zdali jste v oblasti nadváhy, můžete spočítat dle Body Mass Index-u. Pokud jste dosáhli BMI 25 či dokonce vyšší, neměli byste se o přijetí do našeho Centra ucházet.