Zdravotní etické a právní aspekty sebeobrany se zřetelem na užití pák

V této kapitole by nemělo chybět  pojednání pro případy, kdy dojde ke zranění útočníka při páčení. Není pravdou, že obránce může být vždy ohleduplný a proto je debata na toto téma bezpředmětná. Nutno si uvědomit, že útočník na rozdíl od žáků úpolových sportů nemá ke svému útoku doklady o svém zdravotním stavu. Dnešní populace jsou populace degenerované, ve své převaze nejen duševně, ale především tělesně. Znám mnoho případů zvýšené fragility kostí. U takového člověka stačí nepatrný stimul k tomu, aby došlo ke zlomení kosti. (Měl jsem mezi svými žáky po nějakou dobu i 14-letého chlapce, který po dobu asi jednoho roku měl stále jeden až dva sádrové obvazy. Několikrát tedy měl obě ruce v sádře. Přitom mu nic nebránilo, pokud měl ruku v sádře, aby vyhledal nový zbytečný konflikt a přitom vždy proti sobě zorganizoval přesilu. Vyloučit jsem ho však musel ne z tohoto důvodu, ale kvůli jeho silné agresivitě, kterou si tuto úrazy „opatřoval“.)  Pochopitelně, že v případě, kdy má obránce proti sobě takto geneticky poznamenaného útočníka, je z právního hlediska v nevýhodě. Třebaže postupoval v rámci zákona, způsobil zranění. Ne vlastní vinou, avšak toto mu bude za vinu kladeno. 

Každé dítě by mělo znát především důsledek zranění páteře. Předesílám, že páka na páteř je bestialitou a má své oprávnění ne v lidském životě, ale pouze v politice, tedy v případě teroristických útoků. Tam má obránce právo, ne-li snad povinnost, chránit ostatní lidi za cenu absolutní likvidace teroristy. Pokud se zraní nepatrně krční páteř, jsou důsledky doživotní, nejen fyzická omezení a částečná invalidita, ale především riziko vzniku chronické bolesti hlavy. Pokud by došlo k vážného zranění této části páteře, může nastat smrt během několika sekund (tzv. zlomení vazu). V případě zranění páteře v jejím průběhu, tedy od prvních hrudních obratlů až po kost sakrální, jsou následky mnohdy horší, než smrtelné. Poruší-li se mícha, která prochází páteří, pak od toho místa všechny nervy, které laterálně z míchy vycházejí, jsou paralyzovány. Není už předmětem této práce popisovat důsledky takové páky na páteř. Přesto ale musím ještě podotknout, že fráze, deklamující, že dnešní lékařská věda dokáže divy, jsou jen nesmysly patřící  do oblasti nejapných reklam. Vše končí na invalidním vozíku. Zranění páteře považuji za úraz s horšími následky, než je vražda. Člověk takto postižený totiž vlivem sebezáchovných pudů ztrácí schopnost řešit svůj stav sebevraždou, také nemusí být toho schopen fyzicky, a eutanasie není ve většině zemí možná. 

Obránce má za povinnost zraněnému útočníkovi zajistit první pomoc, pokud mu v tom nebudou nějaké jiné okolnosti bránit. Bohužel, zákon musí rozlišovat mezi lékařem a laikem, proto žádný laik (tedy nezdravotnická osoba) nemá právo napravovat žádné zlomeniny, vykloubeniny, nemá právo ani zasahovat do integrity těla (aplikace injekce anestetika). Bohužel jsem musel ve své praxi trenéra za dvacet let několikrát zůstat v podobné záležitosti nečinný. Běžné vykloubení lze totiž někdy vrátit zpět ihned po úrazu. Avšak během téměř hodiny, která uběhne od úrazu po ambulanci v době převozu, okolí kloubu oteče a celý proces je pak nebezpečný a bolestivý. Například v případě luxace loketního kloubu zlomil lékař v nemocnici kloubní hlavici radiální kosti mému asistentovi. Důkazem byl RTG snímek před a po zákroku. Bohužel, v této zemi pro takové „drobnosti“, jako je např. luxace kolenního kloubu, nepřijíždí lékař, ale řidič sanitky s pomocníkem, kteří mají pětidenní zdravotnický kurs, po jehož ukončení nemají ani znalosti běžného laika. Komická může být i služba na telefonní lince 155, kdy s desetiletým odstupem dvakrát jsem dostal dotaz, zda-li zraněný s luxací kolene, která se nevrátila, dojde do sanitky. 

Úrazy jsou sice způsobeny mechanicky, avšak mnohé z nich jsou doprovázeny i psychickou stránkou, často šokem. Šok nastává v oblasti podvědomí, tedy organismus sám upravuje své životní funkce tak, aby si zajistil přežití. Tyto jevy vycházejí z biologické podstaty člověka ve svém původním prostředí, nikoliv v prostředí modifikovaném v kontextu dnešní lidské společnosti. Mechanismus spouštění tohoto šoku však nemusí být startován jen z podvědomí, ale bohužel ho lze startovat i z vědomí samotného, kdy si pacient může připustit fikci. Vezměme příklad: osoba na sebe strhne regál, při kterém se nepatrně řízne o sklo a mírně krvácí. Současně se ale poleje potravinou, která připomíná svou barvou krev, a  tím, že si uvědomuje svou vizáž zdánlivě katastrofického dopadu, nastartuje proces šoku. Podobných příkladů je zaznamenáno v psychotronické literatuře mnoho. Někdy osoba propadla takovému šoku z předpokládaného scénáře, že se neprodleně dopustila sebevraždy dříve, než se mohla přesvědčit, že k ničemu vážnému nedošlo. Přitom někdy stačilo jen obrátit se čelem vzad. Stejně tak při pokusu s odsouzencem došlo k úmrtí po píchnutí špendlíkem a simulaci toku krve. Nakolik k šoku dojde, lze ovlivnit jen částečně. Inteligentní osoba, která si drží přehled přes situaci, dokáže šok potlačit, ale ne zcela. Některé životní funkce nemůže ovlivnit. Např. frekvenci dechu a změnu krevního tlaku, pocení a j. neovlivní. Nemůže také ovlivnit zvracení. Pokud má tělo pocit, že všechnu energii musí dát ve prospěch jiného biologického pochodu, prostě trávení zastaví a v určité jeho fázi může dojít k vyprázdnění žaludku nejrychlejší cestou, tedy ke zvracení. I když je nepříjemné se zmiňovat o podobných procesech, je to nutné. Člověk ve své živočišné podstatě je ve svém prostředí zranitelný nejvíce, pokud je sám indisponovaný tělesně. Pokud už není schopen fyzicky vzdorovat, jeho organismus přejde na taktiku odlákání nepřítele „zhnusením“. Této taktiky užívá více živočichů. Každý herpetolog ví, pokud nalezne v přírodě užovku nebo suchozemskou želvu, poté, kdy ji zvedne, ho pravděpodobně toto zvíře pomočí. Z toho důvodu může i člověk v případě šoku ze zranění ztratit vládu nad oběma svěrači, a může i zvracet. Během doby, kdy v mém Centru bojových umění prošlo asi čtyři tisíce žáků, se ne jednou přihodilo, že mladší žák při nasazení páky se pomočil instinktivně dřív, než by stačil rozumově se vzdát. Zvracení je nebezpečné v tom smyslu, pokud bychom nechali útočníka vleže naznak, může se i v bezvědomí udusit. I když takový scénář není pravděpodobný, jde zde o život, a je nutno o tom vědět. (Zvracení může vyvolat i úder na varlata, protože ta jsou spojena s plexus solaris, který zvracení spouští.)

Při obranné akci musíme mít na paměti stále Zákon č. 140/1961 Sb. § 13 (Nutná obrana) a § 14 (Krajní nouze). Musíme proto rozlišovat, jak závažný je způsob napadení. Nejvíce tolerance si vyžaduje případ, kdy útočník zaútočil ani ne tak ze své vůle, jako z pocitu nezbytí. Může jít o člověka, který trvale není při smyslech, nebo dočasně je mimo smysly. Jde tedy o pacienta. Uvedu fiktivní případ: člověku ublížil někdo, kdy pro něj symbolizuje určitou skupinu lidí. Může jít například o vousatého muže. Tím si vytváří oběť alergické vyhodnocování pro všechny vousaté muže, a pokud se zdánlivá křivda opakuje, může tento (nyní již pacient) získat takovou averzi, že může bezdůvodně napadnout kohokoliv, kdo nosí plnovous. Způsob napadení může být velmi vážný, například sekyrou, a z právního hlediska má obránce právo se bránit přiměřeně, tedy může útočníka trvale zranit. Z hlediska lidského, etického, vlastně ublížil člověku nemocnému, avšak nevěděl o tom. Stejně tak útok nemusí být ani namířen proti obránci. Může nastat krize, kdy vznikne nebezpečná situace, řekněme útok žraloka na plavce, a nahodilý přihlížející, který již oběť „odepsal“ nechce vidět další krveprolití. Proto brání zachránci, aby se dostal do vody. V takovém případě nejde vůbec u útok (!). Tento „útočník“ nemá agresivní záměr, chce jen zachránce zdržet a tím zachránit před jistou ztrátou života (z jeho subjektivního pohledu). Bylo by nanejvýš nemorální, aby se zachránce–obránce vymanil ze sevření způsobem, který by dotyčného zranil. Proto je potřeba ovládat i „něžné“ páky a ne vše řešit těžkým knock out-em nebo zlomením čelisti, jak by to řešil bojovník znalý pouze karate. V takovémto fiktivním případě by bylo i těžko řešitelné z pohledu zmíněného § 14 – Krajní nouze, zda za daných okolností bylo možné odvrátit nebezpečí jiným způsobem. Nikdo ze zúčastněných nemůže totiž vědět, zda-li v takovém případě jde o tzv. degustační kousnutí, kdy se žralok vrátí nebo nevrátí, nebo zda-li se na hladině pohybuje už jen část mrtvoly člověka. 

Obránce se může dostat do nesnází také vlivem svého neobjektivního pohledu tehdy, kdy cítí určitý respekt vůči vzhledu útočníka a domnívá se, že ho útočník v některém ohledu převyšuje (síla, zbraň v ruce). Proto s ním jedná jako rovný s rovným a v první akci ho může vážně zranit. Při své základné vojenské službě jsem byl v kasárnách s velkým množstvím slovenských kriminálníků. Většinou byli odsouzeni jako mladiství, avšak jeden z nich dokonce stačil do doby, než nastoupil základní vojenskou službu, být 17x odsouzený za výtržnictví. Přitom to byl člověk degenerovaný, nemocný, psychopatický, s kosterními deviacemi, mechanickou vadou zraku a hluchý (přesto v té době narukoval jako radiodálnopisec – r. 1975-1977). Někteří další ho v jeho „úspěších“ dost těsně následovali. Po nějakou dobu jsem měl za úkol pod dozorem vyučovat sebeobranu. Ti lidé neuměli naprosto nic. Bylo jen chybou jejich civilních obětí, že se nepokusili o obranu. Možná však bylo pro ně výhodou, že se nepokusili o odpor, protože by pravděpodobně takovému útočníkovi ublížili, a to „nepřiměřeně“. 

Na to, co je „přiměřené“ může být různý názor. Je-li nějaký člověk na tak nízké úrovni, že je schopen užít násilí, (mnohdy nemá ani snahu zjistit, jestli k jeho cílům nevede cesta nenásilná), pak oběť násilí by měla mít právo se bránit jakýmkoliv způsobem, který uzná za vhodný. Veškeré následky by měl nést útočník. Je třeba si uvědomit, že se často může jednat o absurdní nepoměr sil a schopností, kdy například muž v kondici zaútočí na starou ženu, která je sotva schopná se udržet na nohou. Tento muž však může „pro jistotu“ být ještě ozbrojen nožem. Pokud by měla tato žena vůbec šanci se obránit, taková šance by jistě hraničila se zázrakem. Proto by měla tato hypotetická žena mít právo užít cokoliv pro svou obranu. Když však uvážíme, jak primitivní mohou být někteří lidé ve svém jednání, například vládní činitelé, pak by bylo naprosto nutno počítat s faktem, že se tito rivalové začnou legálně likvidovat pod záminkou pocitu ohrožení. Z toho důvodu musí být vždy obrana odpovídající nebezpečnosti útoku. 

Mnohé učebnice zmiňují za reálné, že je možné zneškodnit útočníka, aniž by ho zjevně zranili. Někteří „mistři“ však se činí zajímavými svým tvrzením, že tento názor je výplodem neznalosti. Ano, mají pravdu, protože soudí jiné podle sebe. Existují trenéři judo, kteří vyučují všechny sportovní instituce, civilní a polovojenské. Jde o „syny socialismu“ jejichž kariéra byla založená na odměně za „heil-ování“. Svou dálkovou střední a vysokou školu jim bylo umožněno zvládnout dálkově za čtyři roky, a nyní se jedná o „špičkové trenéry“ – ne judo, ale též sebeobrany. Obdobně vojenské a policejní organizace. V našem Centru bojových umění v Brně se učilo mnoho vojáků z povolání i tzv. orgánů policie.  Jejich schopnosti jsou ubohé a je vinou kriminálníků, jestli podlehnou vizáži uniformy a nepokusí se o odpor. Sebeubožejší jejich pokus o odpor by byl totiž korunován přinejmenším únikem či sebrání rukojmí. Takový je stav „ozbrojených složek“.